AIDAaura: 7. den – Barcelona, hlavní město Katalánska

O Barceloně se dá nalézt spousta informací na všech možných serverech, takže se zde nebudu rozepisovat o věcech všeobecně známých, či snadno dostupných, takže jen pro formu:

Barcelona je hlavním městem provincie Katalánska. Město je proslavené plejádou originálních staveb A. Gaudího. Nejznámějším dílem je chrám Sagrada Familia, symbol města a mistrovské dílo, které dodnes není dokončeno. Jeho výstavba stále probíhá, protože je ale financována z darů, postupují práce pomalu.

Do Barcelony jsme připluli ráno v sedm hodin. Velmi svěží vzduch na palubě nám připomněl, že 1000 mil vzdálené Česko se již patrně utápí v první sněhové kalamitě a začali jsme o to více myslet na domov a náš blížící se návrat.

Z osobního terminálu D v barcelonském přístavu, který leží poněkud vzdálen od centra města, jezdí pravidelná kyvadlová doprava ke zdejšímu World Trade Center, cena za osobu / 1 jízdu je 2,80 €. V přístavu u východu z terminálu je na výběr z několika druhů map, všechny volně k odběru.

Od World Trade Center se dá podle mapy pohodlně dojít do centra a projít známé historické památky. Prohlídku centra bych doporučoval zakončit v rozlehlém parku okolo La Ciutadella. Pokud máte rádi zvířátka, jistě vás potěší, že součástí parku je i malá městská ZOO. Nás to tedy potěšilo, ovšem o něco méně šťastné nás učinilo zjištění ceny vstupného – 15 € nám v tu chvíli prostě přišlo dost a řekli jsme si, že za ty peníze raději uděláme pěti návštěvami radost zvířátkům v naší pražské ZOO.

Abych řekl pravdu, byli jsme po těch několika dnech strávených střídavě na moři a střídavě v ulicích měst natolik utahaní, že na Barcelonu nám už příliš síly nezbylo. Dali jsme si za cíl podívat se tedy ještě alespoň na výše zmíněnou Sagradu Familii. Ta je však od toho nejcentrálnějšího centra trochu z ruky, takže jsme se rozhodli vyzkoušet, jak to chodí v barcelonském metru. Při pohledu na plán metra jsem poněkud znejistěl, protože to jediné, kterým jsem doposud jel, tedy to pražské, má plán poněkud jednodušší. Jedna jízda metrem stojí 1,25 € – v absolutních číslech je to dost, ale při porovnání celkové cenové hladiny, která je ve Španělsku vyšší, jezdí v Barceloně metrem oproti nám docela levně. A od nového roku bude asi ještě hůř…

Mám jeden takový zlozvyk. Nemám rád objekty, které se nevejdou do záběru objektivu mého fotoaparátu. V případě Sagrady Familie si však dovolím výjimku, protože ta je fakt unikátní. Nafotil jsem si ji po kouskách, spoléhaje na to, že Photoshop je mocný nástroj – výsledek však byl velmi neslavný, musel bych se stydět, kdybych ho sem zavěsil – hold musím se ještě hodně učit 🙂

Rozlučkový večer na AIDAauře byl pojat opět velkolepě. Pokud jsme žasli při večeřích v předešlých dnech nad rozmanitostí a atraktivností stolů s jídlem, tak dnes byl náš zážitek umocněn na n-tou, ostatně už samotné téma večeře znějící „Farewell Dinner – Unser kulinarischer Reiseausklang“ napovídalo mnohé. Ode dnešního večera tak už např. vím, jak se porcuje humr, že nejlepší maso je opravdu v klepetech, a že křenovo-hořčicový dresing k sushi prostě není to pravé ořechové.

Krátce po vyplutí se konal v AidaBaru na osmé palubě slavnostní přípitek s kapitánem lodi. Lodní divadlo opět nabídlo skvělou zábavnou show, kterážto po svém skončení byla na horní palubě vystřídána show laserovou. Do příští plavby s AIDou mám velkou motivaci zdokonalit se v německém jazyce – už jenom kvůli těm zábavným večerům, které bych si asi užil mnohem lépe, kdybych pochytil víc, než jen cca. každé dvacáté osmé slovo. No, ale pokud budu své zdokonalení v němčině limitovat příští plavbou s AIDou, nebudu německy mluvit ještě hooodně dlouho…

Následující den jsme připluli zpět na Mallorku a odtud jsme  po  krátké prohlídce Palma Mallorky vyrazili  s přestupem v Madridu zpátky domů.

V Praze nás přivítal sychravý podzim a sníh s deštěm, ostatně co bychom také v půlce listopadu mohli jiného čekat. Mořeplavba s AIDou byla skvělým zážitkem, který mi asi ještě na dlouho zůstane v paměti jako mustr toho, jak má vypadat do posledního detailu dokonalá all-inclusive rekreace. Skvělé. Díky Rangers!

AIDAaura: 6. den – Další den na moři

Po vyplutí ze sicilského Palerma byl před námi nejdelší úsek celé plavby. Večerní vichr v noci vystřídaly srážky, a ty se protáhly až do odpoledne. Od brzkého rána se k dešti přidaly rovněž mohutné vlny a mě bylo záhy po probuzení jasné, že pro dnešek bude opět nezbytné stabilizovat se v horizontální poloze. Během dne jsme stihli v kajutě skouknout tři filmy. Sledování filmů jsme prokládali pravidelným odskakováním do restaurací na osmé a deváté palubě – řeknu vám, tahle plavba trvat ještě týden, tak se z té lodi nakonec doslova vykutálím.

Večeře byla ve znamení australské kuchyně v devítce a kuchyně řeckých ostrovů v osmičce. Vlny, které byly celý den velmi znatelné, se večer ještě přiostřily a kulminovaly v průběhu Disco Inferna, které se odehrávalo v divadelním sále. To mi bylo asi nejhůř za celou plavbu – dělalo se mi špatně ze sezení, ze stání, z tleskání a nakonec i z mrkání. Nakonec to opět zachránila spásná poloha vleže a já začal pomyslně toužebně vyhlížet Barcelonu.

AIDAaura: 5. den – Mafiánské Palermo

Na úvod musím poznamenat, že v Sicilském Palermu se u mě začal projevovat tzv. “lodní syndrom”. Přinejmenším půldne stráveného v ulicích tohoto u moře ležícícho města jsem prožil ve skálopevném přesvědčení o tom, že se pod náma houpe zem. Má bujná fantazie chrlila podobné nesmysly, jako že celá Sicilie plave na pontonech nebo že se začíná probouzet necelých 200 km vzdálená Etna apod. Avšak poté, co se u mě tytéž příznaky, byť se slábnoucí tendencí, projevily i v dalších dnech v centru Barcelony, v kavárně na Mallorce, v letištní hale v Madridu a nakonec i v metru na Dejvické, jsem usoudil, že mne jenom klame tělo …a že to zas bude dobrý.

Protože Malta leží jihovýchodně od Sicílie a sicilské Palermo je na severu, vede převážná část plavební trasy z Vallety do Palerma v blízkosti pobřeží. Severozápadní pobřeží Sicílie je docela hornaté a pro oči středoevropana velmi zajímavé, obzvláště v slunečních paprscích procházejících ranním oparem, které dodávají celé scenérii až mystický výraz.

Samotné Palermo má podle mě docela legrační přístav. Legrační proto, že už i tak nepříliš velký přístav je ze všech stran ohraničen přístavním molem, které je přerušeno natolik úzkým průplavem, že bych se jím skoro zdráhal proplout na kánoi, natož pak s 12ti-patrovou jachtou. Nežít v době autopilotů a “inteligentních” navigací, šel bych asi po tomhle bravurním “zaparkování” osobně kapitánovi lodi uznale poklepat na rameno.

V Palermu mě překvapilo poměrně velké množstí turistických center – budek na ulicích, ve kterých je turistům nabízeno gratis na výběr z několika druhů map. Navštívili jsme také místní tržnici, ležící v na první pohled zapadlé uličce a kterážto se ani příliš nelišila od té tuniské. Dokonce zde bylo možné i smlouvat – kabelku původně za 25 € jsme nakonec vyšmelili o 10 € levněji.

Z historických památek jsme si nenechali ujít mj. úchvatnou Cattedrale di Palermo nebo budovu divadla a v parku Villa Garibaldi jsme se na vlastní oči přesvědčili, jak dalekosáhlé mohou být důsledky toho, když si doma necháte přerůst fíkus.

Ovšem jediná věc v Palermu, o níž se dá říct, že je ohyzdná, je přístup k moři a promenáda na pobřeží východně od přístavu. Tu tvoří nahrnuté či ledabyle naházené posprejované obrovské betonové kvádry. Nepochopil jsem význam téhle monstróznosti, protože pokud bylo záměrem znesnadnit potenciálnímu “utopenci” přístup k moři, vynahradí si to místní zdravotnická zařízení zajisté vyšším počtem mnohonásobných zlomenin všeho možného, způsobených skoky a pády na betonové hrany.

Palermo211

AIDAaura: 4. den – Valleta, hlavní město Malty

Na horní palubu jsme čirou náhodou vyskočili v okamžiku, kdy naše loď začala vplouvat do Valletského přístavu na ostrově Malta. Čirou náhodou proto, že bylo teprve před půl devátou, zatímco připlutí bylo plánováno na 9 hod. Po nevábně vyhlížejícím pobřeží tuniského La Goulette nás monumentální historické z pískovce vybudované stavby zcela ohromily. Malta nás přivítala příjemnou teplotou, odhaduji tak 20°C a na sluníčku jistě k třicítce.

V přístavu jsme si vyjednali vyhlídkovou jízdu po Maltě. Celá trasa trvá 3 hodiny, na osobu vyjde na 15 €. Během jízdy se dá kdykoli vystoupit, pokochat se okolními zajímavostmi a pak zase nastoupit a pokračovat v jízdě. Vyhlídkové autobusy vyjíždějí v hodinových intervalech z valletského autobusového nádraží. Abych však nepředbíhal, napřed jsme absolvovali prohlídku hlavního města Vallety.

J. W. Goethe označil Valletu za nejkrásnější místo na Zemi. Pravděpodobně stejně jako zatím já, ani Goethe neviděl všechna krásná místa na Zemi, takže se možná oba pleteme, ale v tomto musím dát slavnému básníkovi zapravdu.

Domácí měnou tohoto ostrovního státu je zde maltézská lira (1€ = cca 0,7mL), avšak tejně tak akceptují euro, dokonce řekl bych s větší samozřejmostí, než je tomu u nás. Možná se pletu, je pravda, že až tak často známky na dopisy nelepím, ale mám takový dojem, že v Česku na poštovních známkách přecejen nemáme uvedenu hodnotu jak v korunách, tak v eurech. Na silnicích se zde jezdí vlevo.

Pousmáli jsme se i nad faktem, že vzhledem k tomu, že jsme Maltu navštívili v době mimo hlavní sezonu, zde opravdu byla na každém kroku cítit malta a čerstvý beton. Je fakt, že při tak obrovském, až nesčetném množství památek, které tento malý ostrov skýtá, je zde spousta klasických historických staveb zchátralá, a že jim vzhledem k omezenému rozpočtu malé země logicky ani nemůže být věnováno tolik pozornosti, jako je tomu u nás ve střední Evropě, kdy kvůli leckterému kusu kamene či zbytku staré zdi se spouští hotová hysterie památkářů, a kteréžto mají automaticky přednost před školstvím, obranou či zdravotnictvím.

Valletské autobusové nádraží mě poněkud překvapilo, protože takové množství pojízdných strojů (rozuměj autobusů) snad nezažil ani ostravský ÚAN, v dobách své největší dělnické slávy, a o současném pražském Florenci ani nemluvě. Kromě toho jsem také žasnul nad tím, jak rekordně moc se dá překročit doba životnosti autobusů.

Tři hodiny na nekryté střeše výletního autobusu – takhle v půli listopadu – trvaly nakonec déle, než se zprvu zdálo. Takže poté, co jsme překvapeni zjistili, že první hodinu a půl trvá cesta tam a stejně dlouhou dobu se pak jede úplně stejnou trasou zpět (tedy žádný okruh, jak jsme čekali), jsme beze studu zalezli do „podpalubí“ autobusu a ti otrlejší či znavenější to natvrdo zalomili. Vyhlídková jízda klidně mohla být o 1-2 hodiny kratší, ačkoli v tom případě bychom zase přišli o pohled na skládku železného šrotu, nevěděli bychom, kde se na Maltě nacházejí filmové ateliéry, v nichž se natáčel Gladiátor, Alexandr Veliký a Trója a v neposlední řadě bychom také přišli o vyhlídku na sousední ostrůvky na odlehlé straně ostrova.

AIDAaura: 3. den – La Goulette, Tunis

V neděli brzy ráno jsme dorazili k africkým břehům, do tuniského přístavu La Goulette. Plánovaný čas připlutí byl 7:00, ale jak to bylo ve skutečnosti, nemohu říct, protože touhle dobou o dovolené každý slušný člověk ještě spí. Nicméně v osm hodin jsme již mířili na horní palubu a na první omak venkovního zábradlí pokrytého mikroskopickou vrstvou jemného písku jsem poznal, že jsme v Africe, a tedy ne příliš daleko od severních výběžků Sahary.

Po snídani jsme v 10 hod. vyrazili ven z lodi. Několik vteřin trvající euforie z pevné půdy pod nohama se rozplynula v okamžiku rozhlédnutí kolem sebe. Okamžitě jsem si vzpomněl na obrázky, které jsem si na téma La Goulette vygoogloval doma před odjezdem, a o nichž jsem se mylně domníval, že se jedná o „The worstest of La Goulette“, tedy to nejhorší, co lze v La Goulette vidět. Zbývající zrnko potěšení z návštěvy tohoto přístavního města bylo fuč poté, co se na nás u vrat přístavu sesypali snědí taxikáři, jako vosy na bonbón. V podstatě jsme jejich nátlaku ani příliš dlouho nevzdorovali a domluvili se s nimi na odvozu do 15 km vzdáleného Tunisu, hlavního města Tuniska. Dohoda zněla 5 € na osobu za jednu cestu, tedy 10 € tam a zpět, celkem 140 € za celou naši skupinu. Po divoké jízdě po spojnici mezi přístavem a hlavním městem, blinkrů, plných čar a základních pravidel silničního provozu neznaje, jsme živi a zdrávi dorazili do centra Tunisu. Považoval jsem to za zázrak i z toho důvodu, že ukazatel paliva v našem Peugeotu byl celou cestu úplně nadoraz na dně.

Z toho, co jsme měli možnost v Tunisu vidět, jsem došel k závěru, že tuniské hlavní město se může pyšnit jedinou skutečně metropolitní třídou, ulicí prakticky evropského typu, která vede k městské medině. Ovšem všechny z této třídy odbočující ulice jsou již typické africké – kaluže, bláto se zahnívajícími zbytky všeho možného a všudypřítomný smrad.

Tuniská medina je součástí kulturního dědictví Unesco. Naše návštěva vyšla na nedělní poledne, kdy už měla velká část trhovců zavřeno, ale i tak jsme coby evropští turisté padli do spárů jednoho z nich a nalákáni přátelským rozhovorem o tuniských památkách a zajímavostech, jsme nakonec odcházeli o pár euro lehčí, zato se dvěma parfémovými koncentráty v batohu.

Že jsme v islámské zemi, nám potvrdilo setkání s jedním mladým muslimem, který za námi přišel a hutořil na nás něco lámanou francouzštinou. Napřed jsme to pochopili tak, že by si přál, abychom jej s jeho manželkou vyfotili, a tak jsem na něj stejně lámaně hutořil, že no problem, a že mu pak fotky pošlu e-mailem. Avšak opak byl pravdou, protože si naopak nepřáli, abychom je fotili – chvíli před tím jsme totiž v jejich blízkosti ve stejné kavárně fotografovali skupinku našich kolegů.

Po návratu taxíkem do přístavu nás pobavil další úkaz, a to šipky směřující k odbavovací hale. Komické bylo to, že jsme byli oficiálními nápisy a směrovkami nasměrování do rozlehlé samoobsluhy se suvenýry, odkud cesta k odbavení vedla jak jinak, než přes pokladny.

Večer na lodi jsme opět navštívili divadlo, tentokrát činohru – detektivní „Bäng bäng“. Opět, stejně jako včera, skvělý zážitek.

AIDAaura: 2. den – Den na moři, cvičný poplach a mořská nemoc

V 5 hodin ráno nás probudilo výrazné houpání, odevšad rány padajících volně položených předmětů a křik kdesi v jedné z okolních kajut. Že to bude na lodi houpat, jsem čekal, ale překvapilo mě, že prvních 4-5 hodin plavby bylo úplně klidných, až jsem se nad tím pozastavoval. Říkal jsem si: Aha, to jsou ty moderní stabilizátory, o kterých jsme četli na internetu. O to víc jsem pak byl v 5 hodin ráno překvapen. Nicméně podařilo se mi to úspěšně zaspat. Dokud jsem ležel, bylo vše relativně v pořádku. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem se postavil a začal se oblékat.

Cesta do osmého patra na snídani byla natolik vyčerpávající, že již v šestce jsem velmi intenzivně myslel na všechny ty námořníky z dávných dob, kteří v zoufalství z mořské nemoci skákali přes palubu. Abych to shrnul, snídani jsem si přiliš neužil, na rozdíl od mé ženy, která s nadšením vítala každou novou vlnu. Cestou zpátky do kajuty jsem si na schodišti všimnul připravených úhledně urovnaných „blinkacích“ sáčků na každém mezipatře. Říkal jsem si, jak je možné, že jsem si jich tady nevšimnul už včera. Došel jsem k závěru, že takhle nějak funguje naše podvědomí: Proč bych si měl všímat v okamžicích pohody a klídku „blicích“ sáčků, že? Zato když moře ukáže svoji sílu, to pak „blicí“ sáčky působí na oči takřka magnetickou silou. V dalších dnech plavby nás již kapitán lodi o vývoji a změnách směru větru informoval, takže pak již člověk věděl, na čem je a kdy přibližně se dočká spásného (relativního) klidu.

 Po snídani jsem usoudil, že pokud se nebudu chtít s obsahem žaludku opět rychle rozloučit, bude pro mě nejbezpečnější horizontální poloha. Taky že jo. Dopolední idyly jsme si však příliš neužili. Po několika minutách nás vyrušil cvičný poplach s nácvikem evakuace. Takže rychle do záchranných vest, sbalit nejnezbytnější věci a poklusem na palubu 6. Odpoledne se udělalo hezky, takže mezičas mezi obědem a kaffestunden jsme strávili na palubě sluněním na lehátkách. Po kávičce jsme opět zalezli do kajuty a skoukli na notebooku Prázdniny Mr. Beena.

Překonávání onoho houpání na vlnách je pro lodního greenhorna neuvěřitelně vyčerpávající činnost, proto jsme většinu dne prožili v takovém poloopilém rozpoložení a nezmohli jsme se na nic jiného než posedávání či polehávání v kajutě nebo na společných prostorách lodi. Jako nejefektivnější zbraň proti paralyzujícím vlnám se paradoxně osvědčilo koukání do nich (těch vln). Podstatně hůř na tom byli naši kolegové nosorožci, pařící do rána na welcome party. Překonávat zároveň kocovinu a mořskou nemoc bych opravdu nechtěl. Z toho plyne poučení: První noc na moři nikdy nechlastat!

Během dne jsem si na pohyby doprovázející naši plavbu pomalu zvykl a večeři jsem si už docela užil – jakožto toho dne první v klidu pozřené a vcelku příjemně strávené jídlo. Již od prvního večera plavby běhá po lodi tým fotografů a fotí a fotí a fotí. Hotové fotografie jsou umisťovány a průběžně doplňovány v lodní fotogalerii, kde si je lze za 7,90 € / ks koupit. Při nácviku evakuace jsem trochu zasklil focení, takže jsme neodolali a pár kousků z cvičení a rovněž skupinové foto z nalodění jsme si koupili, čímž jsme naše rodinné fotoalbum rozšířili o snad nejdražší fotky v jeho historii. Inu, na lodi blaze, ale draze…

Při studování plánu lodi ještě doma na internetu jsme si všimli, že v osmém a devátém patře se nachází divadlo. Představa lodního divadla ve mně vyvolala úsměv, nevím proč, ale okamžitě mi to asociovalo představu dětského divadla v ZOO Praha. To jsem však zatím netušil, co představuje pojem kulturní vyžití v režii plavební společnosti AIDA. Téma dnešního večera byl swing, a tak jsme si řekli, že nemáme co ztratit a jen tak ze zvědavosti nakoukli dovnitř. Našim zrakům se naskytl zcela nečekaný pohled do rozlehlého moderního divadelního sálu, o jakém se majitelům našich pražských scén může snad jen zdát, a za nějž by se nestydělo ani to naše Národní. Po úvodním přivítacím proslovu kapitána lodi a představení celého palubního personálu následovala muzikálová produkce v takové profesionální kvalitě, na kterou ani u nás, v muzikály prošpikované Praze, stále ještě nejsme zvyklí. Hereckým, tanečním a pěveckým výkonům, choreografii, kostýmům, světlům, ozvučení, prostě nebylo co vytknout. Pro další dny máme jasno, co budeme dělat večer od 21:30, a asi nás neodradí ani činoherní program, který se bude odehrávat, jak jinak, než v němčině…

AIDAaura: 1. den – Cesta na Mallorcu, nalodění

Z ruzyňského letiště jsme v 11:05 vyrazili směr Madrid. K mé obrovské radosti se mi nakonec splnilo to, v co jsem v podstatě do poslední chvíle ani nedoufal, a to že skutečně letíme s ČSA. Po našem loňském premiérovém letu s Tunisair, kdy jsem již při úvodní bezpečnostní instruktáži vedené snědou africkou Arabkou opravdu nabyl dojmu, že ony prezentované záchranné vesty a kyslíkové masky skutečně dříve či později použijeme, jsem netoužil po ničem jiném, než svůj následující let absolvovat v poněkud evropštěji vyhlížejícím koloritu.

Po drobných komplikacích při odbavování, které se bohužel nevyhnuly některým členům naší „nosorožčí“ expedice (k níž jsem se mimochodem přimotal takřka jako slepý k houslím) a poté, co se nám podařilo prakticky nevídané – zpozdit odlet letadla, jsme nakonec vzlétli nečekaně v plném počtu. Vážnost situace snad dokreslím doplňující informací, že poslední z naší skupiny nastoupil do letadla až cca 15 min poté, co nás naháněl personál obsluhující gate, že jsme již dávno měli být v letadle…

Doba letu: 2,5 hodiny, letová hladina: 10.000 m, rychlost: 800 km/h, Boeing 737. Během celého letu nebyla jediná turbulence. Nad střední Evropou téměř souvislá nízká oblačnost, nahoře nad mraky jasno. To se změnilo až při přeletu Pyrenejí, kdy nízká oblačnost zmizela úplně a přesunula se do vyšších poloh (takže jasno se změnilo v polojasno, místy zataženo). ČSA nám navařili „cosi“ s americkými brambory. Pod slovem „cosi“ rozuměj neidentifikovatelný a blíže nespecifikovaný kus masa, zalitý UHO (univerzální hnědou omáčkou). Výsledný efekt však byl vcelku obstojný, neřku-li vynikající.

Počasí v Madridu: polojasno, 15°C. Let 0724 na Mallorcu odlétal z vnitrostátního terminálu K, což se na první pohled zdálo jednodušší, než to nakonec bylo. Na Ruzyni, když bychom měli přecházet mezi dvěma terminály, netrvalo by nám to ani pět minut – jsou nalepené na sobě a pohodlně propojené. V Madridu je tomu jinak: na rozdíl od pražského letiště jsou tamní dva terminály umístěny naproti sobě a příletové a odletové dráhy spolu se soustavou příjezdových tras tvoří takový obří dvorek. Oba terminály jsou naštěstí propojeny podzemní dráhou, takže stačí nasednout do metra a během několika málo minut jste v protějším terminálu. Na přestupu v Madridu mi přišlo poněkud nelogické, že jsme museli podstoupit druhou prohlídku a pasovou kontrolu. Logicky by měla stačit prohlídka a pasovka na začátku cesty, protože při přestupu zůstáváte v mezinárodním prostoru. Nakonec jsem se ale odbyl vysvětlením, že jsme prostě víc na jihu a že to tady všechno chodí trochu jinak.

Let na Mallorcu zajišťovala na stroji MD-88 španělská společnost Iberia a trval přibližně hodinu. Občerstvení se nepodávalo, pouze na začátku rozdali dětem kofeinová lízátka. Že byla kofeinová usuzuji z toho, že po jejich požití začaly dětičky neuvěřitelně vřískat, což z nás všech nejvíc zakusil kolega z ostravské pobočky, který vedle jednoho takového aktivního dítka seděl. Mě osobně trochu rozladilo, že místo podávání občerstvení začal palubní personál kávu a další teplé nápoje prodávat. Pochopil bych, kdyby se na hodinu trvajícím letu z organizačních a časových důvodů nepodávalo občerstvení, ale to, že cestujícím nerozdají ani pitomé pytlíky chipsů a začnou hned šmelit, mi přišlo poněkud out. Vynahradili nám to bezchybným vzletem a přistáním. Nepovažuji se za žádného znalce letecké dopravy, ale z těch několika málo přistání, která jsem dosud absolvoval, bylo to na Mallorce opravdu nejprofesionálnější.

Palma Mallorca nás přivítala krátce po půl šesté večer teplotou 17 °C a zataženou oblohou. Z letiště do přístavu jsme se přemístili čtyřmi taxíky. Kolik si účtují místní taxikáři, přesně nevím, protože jsem neplatil, ale prospekty AIDA uvádí orientační cenu v rozmezí 20-25 EUR. V přístavu jsme absolvovali toho dne třetí osobní prohlídku a pasovou kontrolu a hurá na loď.

Při check-inu na loď jsme odevzdali cestovní pas a obdrželi identifikační magnetickou kartu. Karta slouží v prvé řadě jako identifikátor a k odemykání kajut, ale také jako „bezedná peněženka“. Bezedná samozřejmě pouze do okamžiku závěrečného zúčtování. Při check-inu je možnost volby mezi odevzdáním platební karty k automatickému strhávání jednotlivých plateb a hotovostní platbou na konci plavby. Protože jsem člověk od přírody nedůvěřivý a svoji kartu nerad pouštím z ruky, rozhodl jsem se pro druhou variantu. Po odbavení jsme se všichni museli nechat povinně vyfotit – pro potřebu identifikačního systému.

Na podlaží 4 nás přivítala útulná a vkusně (chcete-li luxusně) zařízená kajuta č. 4234, s televizí, WC a sprchou; všude čisto, voňavo, naleštěno a blýskavo. Tímto prvním letmým seznámením na nás AIDA udělala opravdu dojem a rozhodně to nebylo za trvání naší plavby naposled.

Nalodili jsme se právě v době podávání večeře, takže po několika fotografiích v zatím ještě uklizené a nablýskané kajutě jsme vyrazili povečeřet. Vybírat se dá vždy ze dvou různých restaurací, a to na palubách 8 a 9. Napadá mě, že slovo restaurace v našem obvyklém pojetí není zrovna přesně vystihující. Jedná se totiž o restaurace o rozloze půl paluby, vždy rozdělené do několika různých architektonických stylů, takže je bez problémů možné v průběhu plavby snídat, obědvat a večeřet pokaždé někde úplně jinde – žádný zasedací pořádek, žádní povinní spolusedící, žádná přehnaná etiketa. Během dne se zde dá jíst a pít v rámci celkem 6-ti pravidelných chodů, jinými slovy labužníci se mohou ládovat prakticky non-stop.

Na výběr je vždy to nejlepší ze všech světových kuchyní, a to včetně skutečně snad všech mořských potvor, vše formou bufetů, doplněno obsluhou zajišťující podávání nápojů a přípravu stolů. Obsluhu tvoří vesměs Filipínci, kteří jsou neuvěřitelně úslužní, příjemní a usměvaví.

V 21:30 začínala na horní palubě welcome party s šampaňským, taneční show a diskotékou. Krátce po 22 hod. jsme vypluli z přístavu. Byli jsme po cestě dost utahaní, takže jsme docela brzy odpadli.