AIDAaura: 3. den – La Goulette, Tunis

V neděli brzy ráno jsme dorazili k africkým břehům, do tuniského přístavu La Goulette. Plánovaný čas připlutí byl 7:00, ale jak to bylo ve skutečnosti, nemohu říct, protože touhle dobou o dovolené každý slušný člověk ještě spí. Nicméně v osm hodin jsme již mířili na horní palubu a na první omak venkovního zábradlí pokrytého mikroskopickou vrstvou jemného písku jsem poznal, že jsme v Africe, a tedy ne příliš daleko od severních výběžků Sahary.

Po snídani jsme v 10 hod. vyrazili ven z lodi. Několik vteřin trvající euforie z pevné půdy pod nohama se rozplynula v okamžiku rozhlédnutí kolem sebe. Okamžitě jsem si vzpomněl na obrázky, které jsem si na téma La Goulette vygoogloval doma před odjezdem, a o nichž jsem se mylně domníval, že se jedná o „The worstest of La Goulette“, tedy to nejhorší, co lze v La Goulette vidět. Zbývající zrnko potěšení z návštěvy tohoto přístavního města bylo fuč poté, co se na nás u vrat přístavu sesypali snědí taxikáři, jako vosy na bonbón. V podstatě jsme jejich nátlaku ani příliš dlouho nevzdorovali a domluvili se s nimi na odvozu do 15 km vzdáleného Tunisu, hlavního města Tuniska. Dohoda zněla 5 € na osobu za jednu cestu, tedy 10 € tam a zpět, celkem 140 € za celou naši skupinu. Po divoké jízdě po spojnici mezi přístavem a hlavním městem, blinkrů, plných čar a základních pravidel silničního provozu neznaje, jsme živi a zdrávi dorazili do centra Tunisu. Považoval jsem to za zázrak i z toho důvodu, že ukazatel paliva v našem Peugeotu byl celou cestu úplně nadoraz na dně.

Z toho, co jsme měli možnost v Tunisu vidět, jsem došel k závěru, že tuniské hlavní město se může pyšnit jedinou skutečně metropolitní třídou, ulicí prakticky evropského typu, která vede k městské medině. Ovšem všechny z této třídy odbočující ulice jsou již typické africké – kaluže, bláto se zahnívajícími zbytky všeho možného a všudypřítomný smrad.

Tuniská medina je součástí kulturního dědictví Unesco. Naše návštěva vyšla na nedělní poledne, kdy už měla velká část trhovců zavřeno, ale i tak jsme coby evropští turisté padli do spárů jednoho z nich a nalákáni přátelským rozhovorem o tuniských památkách a zajímavostech, jsme nakonec odcházeli o pár euro lehčí, zato se dvěma parfémovými koncentráty v batohu.

Že jsme v islámské zemi, nám potvrdilo setkání s jedním mladým muslimem, který za námi přišel a hutořil na nás něco lámanou francouzštinou. Napřed jsme to pochopili tak, že by si přál, abychom jej s jeho manželkou vyfotili, a tak jsem na něj stejně lámaně hutořil, že no problem, a že mu pak fotky pošlu e-mailem. Avšak opak byl pravdou, protože si naopak nepřáli, abychom je fotili – chvíli před tím jsme totiž v jejich blízkosti ve stejné kavárně fotografovali skupinku našich kolegů.

Po návratu taxíkem do přístavu nás pobavil další úkaz, a to šipky směřující k odbavovací hale. Komické bylo to, že jsme byli oficiálními nápisy a směrovkami nasměrování do rozlehlé samoobsluhy se suvenýry, odkud cesta k odbavení vedla jak jinak, než přes pokladny.

Večer na lodi jsme opět navštívili divadlo, tentokrát činohru – detektivní „Bäng bäng“. Opět, stejně jako včera, skvělý zážitek.