Na horní palubu jsme čirou náhodou vyskočili v okamžiku, kdy naše loď začala vplouvat do Valletského přístavu na ostrově Malta. Čirou náhodou proto, že bylo teprve před půl devátou, zatímco připlutí bylo plánováno na 9 hod. Po nevábně vyhlížejícím pobřeží tuniského La Goulette nás monumentální historické z pískovce vybudované stavby zcela ohromily. Malta nás přivítala příjemnou teplotou, odhaduji tak 20°C a na sluníčku jistě k třicítce.
V přístavu jsme si vyjednali vyhlídkovou jízdu po Maltě. Celá trasa trvá 3 hodiny, na osobu vyjde na 15 €. Během jízdy se dá kdykoli vystoupit, pokochat se okolními zajímavostmi a pak zase nastoupit a pokračovat v jízdě. Vyhlídkové autobusy vyjíždějí v hodinových intervalech z valletského autobusového nádraží. Abych však nepředbíhal, napřed jsme absolvovali prohlídku hlavního města Vallety.
J. W. Goethe označil Valletu za nejkrásnější místo na Zemi. Pravděpodobně stejně jako zatím já, ani Goethe neviděl všechna krásná místa na Zemi, takže se možná oba pleteme, ale v tomto musím dát slavnému básníkovi zapravdu.
Domácí měnou tohoto ostrovního státu je zde maltézská lira (1€ = cca 0,7mL), avšak tejně tak akceptují euro, dokonce řekl bych s větší samozřejmostí, než je tomu u nás. Možná se pletu, je pravda, že až tak často známky na dopisy nelepím, ale mám takový dojem, že v Česku na poštovních známkách přecejen nemáme uvedenu hodnotu jak v korunách, tak v eurech. Na silnicích se zde jezdí vlevo.
Pousmáli jsme se i nad faktem, že vzhledem k tomu, že jsme Maltu navštívili v době mimo hlavní sezonu, zde opravdu byla na každém kroku cítit malta a čerstvý beton. Je fakt, že při tak obrovském, až nesčetném množství památek, které tento malý ostrov skýtá, je zde spousta klasických historických staveb zchátralá, a že jim vzhledem k omezenému rozpočtu malé země logicky ani nemůže být věnováno tolik pozornosti, jako je tomu u nás ve střední Evropě, kdy kvůli leckterému kusu kamene či zbytku staré zdi se spouští hotová hysterie památkářů, a kteréžto mají automaticky přednost před školstvím, obranou či zdravotnictvím.
Valletské autobusové nádraží mě poněkud překvapilo, protože takové množství pojízdných strojů (rozuměj autobusů) snad nezažil ani ostravský ÚAN, v dobách své největší dělnické slávy, a o současném pražském Florenci ani nemluvě. Kromě toho jsem také žasnul nad tím, jak rekordně moc se dá překročit doba životnosti autobusů.
Tři hodiny na nekryté střeše výletního autobusu – takhle v půli listopadu – trvaly nakonec déle, než se zprvu zdálo. Takže poté, co jsme překvapeni zjistili, že první hodinu a půl trvá cesta tam a stejně dlouhou dobu se pak jede úplně stejnou trasou zpět (tedy žádný okruh, jak jsme čekali), jsme beze studu zalezli do „podpalubí“ autobusu a ti otrlejší či znavenější to natvrdo zalomili. Vyhlídková jízda klidně mohla být o 1-2 hodiny kratší, ačkoli v tom případě bychom zase přišli o pohled na skládku železného šrotu, nevěděli bychom, kde se na Maltě nacházejí filmové ateliéry, v nichž se natáčel Gladiátor, Alexandr Veliký a Trója a v neposlední řadě bychom také přišli o vyhlídku na sousední ostrůvky na odlehlé straně ostrova.
lorem ipsum 
Zanechat odpověď