A do třetice o přímém prodeji a pojišťovnách

Při mých letošních letních pracovních experimentech jsem narazil na jednu zoufalou klientku pojišťovny Aviva, která se stala obětí hyenismu obchodního zástupce snad nejtěžšího kalibru. Za léta praxe vím, že v oboru pojišťovnictví, poháněném nenažraností obchodních zástupců pramalé kvalifikace a pranízkého vědomí o existenci nějakých etických kodexů (tím bych se nerad dotkl těch slušných – ti však tento byznys vlastně až tak nepohání), je možné téměř vše, avšak tenhle případ mi, upřímně řečeno, vyrazil dech.

Bylo nebylo, naši hlavní hrdinku – říkejme jí třeba Magda – navštívila její kamarádka se svým přítelem, obchodním zástupcem výše uvedené pojišťovny. Slovo dalo slovo a Magda, svobodná (single) žena středních let s příjmem okolo 25tis. žijící u rodičů, se svým hostům svěřila s tím, že má nějaké volné finanční prostředky – rozuměj všechny své dosavadní úspory, které by ráda nějakým vhodným a bezpečným způsobem někam uložila. Pojišťovák samozřejmě vycítil příležitost a nabídl Magdě, že se o její úspory postará. Až potud je to přirozené a normální. To, co následuje dále, je již nechutnost všech nechutností.

Pojišťovák s Magdou sepsal dvě pojistné smlouvy. Jednu klasickou životní pojistku s čtvrtletní platbou 5.000 Kč (sice s poněkud zvláštně nastavenými pojistnými částkami, no ale budiž) a jednu investiční životní pojistku, která se měla tvářit jako jednorázově zaplacených 150.000 Kč. Bohužel zdání klame, realita byla o poznání bizarnější: Nejednalo se totiž o jednorázovou investici, nýbrž o běžné roční pojistné 150.000 Kč.

Pro neznalé terminologie dovysvětlím, že existují tři druhy pojistného (=platby za pojištění): 1) běžné pojistné, 2) jednorázové pojistné, 3) mimořádné pojistné. Mimořádné pojistné teď neřešme, zaměříme se však na první dva druhy. Jednorázové pojistné zjednodušeně řečeno znamená, že klient zaplatí pojistné za celou dobu pojištění (třeba 10 let) hned na začátku pojištění. Poté, v průběhu pojistné doby, již neplatí nic. Naproti tomu běžné pojistné je pojistné, jehož platba se v určitých periodách opakuje (např. měsíční nebo roční frekvence plateb).

Naše Magda, žena s průměrným příjmem, se tedy zcela nevědomky zavázala k tomu, že každý rok – po dobu deseti let – zaplatí pojišťovně 150tis. Možná namítnete, že pro takovéto případy je v zákoně o pojistné smlouvě dvouměsíční ochranná lhůta, která umožňuje oběma stranám – tedy klientovi i pojišťovně – od smlouvy bez udání důvodů odstoupit, avšak jedním dechem nutno dodat, že v témže zákoně je také klauzule o tom, že pojišťovně náleží úhrada za vynaložené náklady za dobu trvání pojištění. A protože zpravidla veškeré pojistné za první rok trvání pojištění pojišťovny spotřebovávají (vyplácí z něj provize svým pojišťovákům, jejich nadřízeným a nadřízeným nadřízených..), je tato situace ještě pikantnější. Vzhledem k tomu, že naše Magda tak tak stihla dvouměsíční lhůtu pro odstoupení od smlouvy a svých 150tis. již pojišťovně zaplatila, přišla v praxi o 2/12 = 1/6 ze zaplaceného pojistného, což v absolutních číslech znamená bratru 25.000 Kč. Tedy ztráta 25tis. korun za jedno posezení s přáteli zakončené jedním nerozvážným podpisem…

Teď se podívejme, co by se stalo, kdyby Magda tuto pojistnou smlouvu nevypověděla v oné dvouměsíční zákonné lhůtě. Po roce trvání smlouvy by jí přišel nový předpis pojistného na další pojistné období, tedy na dalších 150tis. Teprve nyní by se zřejmě Magda dozvěděla, že byla podvedena. Velmi pravděpodobně by pak smlouva zanikla pro neplacení. Jak jsem již uvedl, pojistné za první rok pojišťovna spotřebovává v plné výši, tzn. nárok na tzv. odbytné by byl prakticky nulový a velmi pravděpodobně by pojišťovna vyúčtovala Magdě pojistné za část dalšího pojistného roku, po kterou je pojišťovna povinna ponechat nezaplacenou smlouvu životního pojištění aktivní (myslím, že jsou to dva měsíce – tzn. to by bylo opět 25.000 Kč, celkem tedy ztráta 175tis. Kč).

Tento nechutný příběh je jen jedním ze stovek dalších podobných a další takové historky se budou opakovat do té doby, dokud bude pojištění prodáváno formou přímého prodeje, mimo kamanné pobočky pojišťoven a především pak nekvalifikovanými a nevzdělanými “obchodníky”. Naštěstí mnohé indicie nasvědčují tomu, že celý tento moloch spěje k snad již definitivnímu konci a sjednávání pojištění se vrátí zpět do sídel pojišťoven, leasingových společností, nebo na přapážky bank (v horším případě také na pošty), za provizi daleko více odpovídající dobrým mravům…

Tento příspěvek v žádném případě nemá za cíl brojit proti relativně bezpečnému ukládání peněz ve formě jednorázového životního pojištění. Naopak, investice do životního pojištění má i jisté naprosto unikátní výhody: např. rozvádíte-li se, a potřebujete-li někam ulít maximální možné množství volných peněžních prostředků, nasypte je do životního pojištění – to je totiž jediný “účet”, na který vám absolutně nikdo a nikdy nemůže šáhnout… Cílem tohoto článku je připomenout tisíckrát omílanou výzvu:

“Lidi, proboha, čtěte, co podepisujete!”

Reklamy