Když dáme do rumových kuliček tresť, co pak budem dělat s tím rumem?

Tato vcelku přirozená otázka padla na naší “pečící párty”, kterou jsme podnikli v sobotu se sousedama. Odpověď na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a byla neméně přirozená a logická. Po třetím plechu pracen, které nešly vyklopit z formiček, přišla lahev Kapitána docela vhod.

„Zlaté kolečka“ – Jungmann s Dobrovským by zaplakali

Vždy, když vidím (resp. slyším) reklamu na „Zlaté kolečka od Opavie“, kroutí se mi nehty na palcích u nohou.

Myslím, že i Jungmann s Dobrovským se obrací v hrobě, pokaždé, když napříč národními televizními stanicemi zaznívá tenhle příšerný gramatický patvar.

To skutečně ty houfy píáristů a copywriterů nedokáží odvést profesionální práci a vytvořit solidní brand? Zlaté mohou být možná Oplatky, Polomáčené nebo Věnečky …ale v žádném případě ne Kolečka či Esíčka!

Možná by nebylo od věci, kdyby kreativcům zavedli povinné hodiny české gramatiky.

Nu což, asi to začnu sepisovat – nebudu ani první, ani poslední – těchhle mediálních failů totiž přibývá jak hub po dešti a tak aspoň budu mít o čem psát 😉

České Ministerstvo vnitra má prsty všude

Přejmenovali jsme Apple! To my dokážeme – jsme totiž česká státní správa…

Nazpaměť celý US obchodní rejstřík by se měl naučit editor datoveschranky.cz. Jedině tak by se možná dozvěděl, že ačkoli US firem začínajících na „Mac …“ je okolo 47 (http://goo.gl/62p8w), pouze MAC se nejmenuje žádná. Stejně tak žádná z nich zcela určitě nevyvíjí Mac OS X Lion. US Firem s názvem obsahujícím „apple“ je dokonce okolo 114 (http://goo.gl/OHsnS), ale pouze jedna jediná z nich (http://goo.gl/9MjfI) může mít co do činění s novým Mac OS.

A k tomu navíc 100x na papír psacím písmem: „Budu se podepisovat pod vlastní články“. Hroznej šlendrián, tohleto…

Žně u nás na (satelitní) vsi

Dneska k nám do satelitního městečka dorazily žně. Sice trochu předčasně, ale už je to tak. Vloni – to tady rostly brambory – jsme sklizeň prošvihli, tak alespoň letos jsem stihl ulovit pár fotek. Když jsme si před třemi lety kupovali tohle bydlení, chtěli jsme něco mimo to nejcentrovatější centrum a to se nám taky podařilo. Na metro je to sice pěšky 10-15 minut, zato ale potkáváme bažanty, křepelky a srny, večer nám tady létají netopýři …no a v létě tady jezdí kombajny. Miluji život v Praze!

https://picasaweb.google.com/ondrejpisek/20110717?authkey=Gv1sRgCP-W7ey3hvaNYQ

Šlapadla na Vltavě

Sobotní odpoledne bylo jako stvořené pro relax na šlapadlech. Překvapilo mě, na kolik půjčoven se dá při plavbě od bójky k bójce narazit. Celkem jsem jich napočítal osm, z toho jen na Slovanském ostrově tři. Člověk by nevěřil, že se jich na dvou kilometrech čtverečních může tolik uživit. Cena 250 Kč za hodinu mi přijde docela v cajku – na celodenní opalování to tedy není, ale dokázal jsem tuhle částku utratit za daleko větší kraviny, takže v této metrice bych si to klidně nechal líbit každý víkend.

Dsc07052111

https://picasaweb.google.com/ondrejpisek/2011071702?authkey=Gv1sRgCPObssq7uoWFMg

A do třetice o přímém prodeji a pojišťovnách

Při mých letošních letních pracovních experimentech jsem narazil na jednu zoufalou klientku pojišťovny Aviva, která se stala obětí hyenismu obchodního zástupce snad nejtěžšího kalibru. Za léta praxe vím, že v oboru pojišťovnictví, poháněném nenažraností obchodních zástupců pramalé kvalifikace a pranízkého vědomí o existenci nějakých etických kodexů (tím bych se nerad dotkl těch slušných – ti však tento byznys vlastně až tak nepohání), je možné téměř vše, avšak tenhle případ mi, upřímně řečeno, vyrazil dech.

Bylo nebylo, naši hlavní hrdinku – říkejme jí třeba Magda – navštívila její kamarádka se svým přítelem, obchodním zástupcem výše uvedené pojišťovny. Slovo dalo slovo a Magda, svobodná (single) žena středních let s příjmem okolo 25tis. žijící u rodičů, se svým hostům svěřila s tím, že má nějaké volné finanční prostředky – rozuměj všechny své dosavadní úspory, které by ráda nějakým vhodným a bezpečným způsobem někam uložila. Pojišťovák samozřejmě vycítil příležitost a nabídl Magdě, že se o její úspory postará. Až potud je to přirozené a normální. To, co následuje dále, je již nechutnost všech nechutností.

Pojišťovák s Magdou sepsal dvě pojistné smlouvy. Jednu klasickou životní pojistku s čtvrtletní platbou 5.000 Kč (sice s poněkud zvláštně nastavenými pojistnými částkami, no ale budiž) a jednu investiční životní pojistku, která se měla tvářit jako jednorázově zaplacených 150.000 Kč. Bohužel zdání klame, realita byla o poznání bizarnější: Nejednalo se totiž o jednorázovou investici, nýbrž o běžné roční pojistné 150.000 Kč.

Pro neznalé terminologie dovysvětlím, že existují tři druhy pojistného (=platby za pojištění): 1) běžné pojistné, 2) jednorázové pojistné, 3) mimořádné pojistné. Mimořádné pojistné teď neřešme, zaměříme se však na první dva druhy. Jednorázové pojistné zjednodušeně řečeno znamená, že klient zaplatí pojistné za celou dobu pojištění (třeba 10 let) hned na začátku pojištění. Poté, v průběhu pojistné doby, již neplatí nic. Naproti tomu běžné pojistné je pojistné, jehož platba se v určitých periodách opakuje (např. měsíční nebo roční frekvence plateb).

Naše Magda, žena s průměrným příjmem, se tedy zcela nevědomky zavázala k tomu, že každý rok – po dobu deseti let – zaplatí pojišťovně 150tis. Možná namítnete, že pro takovéto případy je v zákoně o pojistné smlouvě dvouměsíční ochranná lhůta, která umožňuje oběma stranám – tedy klientovi i pojišťovně – od smlouvy bez udání důvodů odstoupit, avšak jedním dechem nutno dodat, že v témže zákoně je také klauzule o tom, že pojišťovně náleží úhrada za vynaložené náklady za dobu trvání pojištění. A protože zpravidla veškeré pojistné za první rok trvání pojištění pojišťovny spotřebovávají (vyplácí z něj provize svým pojišťovákům, jejich nadřízeným a nadřízeným nadřízených..), je tato situace ještě pikantnější. Vzhledem k tomu, že naše Magda tak tak stihla dvouměsíční lhůtu pro odstoupení od smlouvy a svých 150tis. již pojišťovně zaplatila, přišla v praxi o 2/12 = 1/6 ze zaplaceného pojistného, což v absolutních číslech znamená bratru 25.000 Kč. Tedy ztráta 25tis. korun za jedno posezení s přáteli zakončené jedním nerozvážným podpisem…

Teď se podívejme, co by se stalo, kdyby Magda tuto pojistnou smlouvu nevypověděla v oné dvouměsíční zákonné lhůtě. Po roce trvání smlouvy by jí přišel nový předpis pojistného na další pojistné období, tedy na dalších 150tis. Teprve nyní by se zřejmě Magda dozvěděla, že byla podvedena. Velmi pravděpodobně by pak smlouva zanikla pro neplacení. Jak jsem již uvedl, pojistné za první rok pojišťovna spotřebovává v plné výši, tzn. nárok na tzv. odbytné by byl prakticky nulový a velmi pravděpodobně by pojišťovna vyúčtovala Magdě pojistné za část dalšího pojistného roku, po kterou je pojišťovna povinna ponechat nezaplacenou smlouvu životního pojištění aktivní (myslím, že jsou to dva měsíce – tzn. to by bylo opět 25.000 Kč, celkem tedy ztráta 175tis. Kč).

Tento nechutný příběh je jen jedním ze stovek dalších podobných a další takové historky se budou opakovat do té doby, dokud bude pojištění prodáváno formou přímého prodeje, mimo kamanné pobočky pojišťoven a především pak nekvalifikovanými a nevzdělanými “obchodníky”. Naštěstí mnohé indicie nasvědčují tomu, že celý tento moloch spěje k snad již definitivnímu konci a sjednávání pojištění se vrátí zpět do sídel pojišťoven, leasingových společností, nebo na přapážky bank (v horším případě také na pošty), za provizi daleko více odpovídající dobrým mravům…

Tento příspěvek v žádném případě nemá za cíl brojit proti relativně bezpečnému ukládání peněz ve formě jednorázového životního pojištění. Naopak, investice do životního pojištění má i jisté naprosto unikátní výhody: např. rozvádíte-li se, a potřebujete-li někam ulít maximální možné množství volných peněžních prostředků, nasypte je do životního pojištění – to je totiž jediný “účet”, na který vám absolutně nikdo a nikdy nemůže šáhnout… Cílem tohoto článku je připomenout tisíckrát omílanou výzvu:

“Lidi, proboha, čtěte, co podepisujete!”

Že by opět renesance? Tentokrát v byznysu okolo životního pojištění

Když jsem před lety (2002) začínal svoji obchodnickou kariéru, coby řadový prodejní poradce v jedné nejmenované pojišťovně s majoritní účastí rakouského kapitálu, bylo pro nás obchodníky nesporně nejvýhodnější uzavírat životní pojištění. Cca 5 let před mým nástupem do tohoto byznysu začala éra kapitálového pojištění, které potíralo dosud rozšířené – a narovinu: jediné opravdu užitečné – rizikové životní pojištění. Nevýhodou rizikového pojištění byla jeho poměrně nízká cena, a proto, aby si pojišťovny zvýšily své cash-flow a měly tak na vyplácení provizí pro své obchodníky, vymyslely si nástavbu v podobě kapitálového životního pojištění – tzn. rizikové pojištní “obohacené” o extra výhodné spoření na důchod. V počátcích tohoto fenoménu bylo slibované zhodnocení opravdu pohádkové. O osmi či dvanácti procentech si dnes můžeme nechat jenom zdát. Leckteré makléřské skupiny (samozřejmě nejmenované) se v druhé polovině devadesátých let na tomto fenoménu nehorázně nabalily, bohužel následně generujíce zoufalé klienty, přicházející rušením nevhodných smluv o desetitisíce. Jsem pragmatik a realista a zároveň, jednoduše řečeno, mám lidi rád, proto jsem záhy usoudil, že důvěru a respekt si u svých klientů vybuduji tím, že jim nabídnu to, co pojišťovny mají primárně nabízet, a to především zajištění rizik. Odměnou za to mi byl dobrý pocit z toho, že jsem nikdy nikho “nenatáhnul”, bohužel však sledujíce, jak se mí kolegové nabalují a nabalují… Zkraje třetího tisíciletí začalo být v pojišťovacím průmyslu “in” investování, a proto se kapitálové pojištění (s výnosem okolo 2%) transformovalo do investičního životního pojištění (IŽP) – největší habaďury této epochy. A ruku v ruce s tímto krokem další podvedení klienti: tentokrát zoufalci rušící kapitálová pojištění a “získané” prostředky investující do IŽP. Zatímco u kapitálového životního pojištění jste měli jisté alespoň to, co jste do programu vložili, příp. plus alespoň nějaké (v tom lepším případě dvouprocentní) zhodnocení, u investičního pojištění nemáte jisté absolutně nic …ale můžete vydělat až 20% 🙂 Pro srovnání, zatímco v éře kapitálového pojištění byly získatelské provize někde na úrovni 40-70% z ročního pojistného, u investičního pojištění jsou provize v rozsahu 80-200%. Asi netřeba komentovat… Píše se rok 2010 a v anketách Pojišťovna roku a dalších se umisťují ryze rizikové varianty životního pojištění. Téměř po deseti letech od mého prvního kontaktu se světem pojišťovnictví se trendy přesouvají do polohy, se kterou nemohu než souhlasit. Doufejme tedy, že po patnácti letech experimentování se naše pojišťovny vrátí ke svému historickému poslání: krýt rizika. Dnes více než jindy začíná nabývat na významu mé dlouholeté krédo:

“Když chci spořit, jdu do spořitelny. Chci-li si spořit na důchod, uzavřu si penzijní připojištění ..a do pojišťovny jdu tehdy, potřebuji-li se zajistit vůči jakýmkoli nenadálým událostem.”

AIDAaura: 7. den – Barcelona, hlavní město Katalánska

O Barceloně se dá nalézt spousta informací na všech možných serverech, takže se zde nebudu rozepisovat o věcech všeobecně známých, či snadno dostupných, takže jen pro formu:

Barcelona je hlavním městem provincie Katalánska. Město je proslavené plejádou originálních staveb A. Gaudího. Nejznámějším dílem je chrám Sagrada Familia, symbol města a mistrovské dílo, které dodnes není dokončeno. Jeho výstavba stále probíhá, protože je ale financována z darů, postupují práce pomalu.

Do Barcelony jsme připluli ráno v sedm hodin. Velmi svěží vzduch na palubě nám připomněl, že 1000 mil vzdálené Česko se již patrně utápí v první sněhové kalamitě a začali jsme o to více myslet na domov a náš blížící se návrat.

Z osobního terminálu D v barcelonském přístavu, který leží poněkud vzdálen od centra města, jezdí pravidelná kyvadlová doprava ke zdejšímu World Trade Center, cena za osobu / 1 jízdu je 2,80 €. V přístavu u východu z terminálu je na výběr z několika druhů map, všechny volně k odběru.

Od World Trade Center se dá podle mapy pohodlně dojít do centra a projít známé historické památky. Prohlídku centra bych doporučoval zakončit v rozlehlém parku okolo La Ciutadella. Pokud máte rádi zvířátka, jistě vás potěší, že součástí parku je i malá městská ZOO. Nás to tedy potěšilo, ovšem o něco méně šťastné nás učinilo zjištění ceny vstupného – 15 € nám v tu chvíli prostě přišlo dost a řekli jsme si, že za ty peníze raději uděláme pěti návštěvami radost zvířátkům v naší pražské ZOO.

Abych řekl pravdu, byli jsme po těch několika dnech strávených střídavě na moři a střídavě v ulicích měst natolik utahaní, že na Barcelonu nám už příliš síly nezbylo. Dali jsme si za cíl podívat se tedy ještě alespoň na výše zmíněnou Sagradu Familii. Ta je však od toho nejcentrálnějšího centra trochu z ruky, takže jsme se rozhodli vyzkoušet, jak to chodí v barcelonském metru. Při pohledu na plán metra jsem poněkud znejistěl, protože to jediné, kterým jsem doposud jel, tedy to pražské, má plán poněkud jednodušší. Jedna jízda metrem stojí 1,25 € – v absolutních číslech je to dost, ale při porovnání celkové cenové hladiny, která je ve Španělsku vyšší, jezdí v Barceloně metrem oproti nám docela levně. A od nového roku bude asi ještě hůř…

Mám jeden takový zlozvyk. Nemám rád objekty, které se nevejdou do záběru objektivu mého fotoaparátu. V případě Sagrady Familie si však dovolím výjimku, protože ta je fakt unikátní. Nafotil jsem si ji po kouskách, spoléhaje na to, že Photoshop je mocný nástroj – výsledek však byl velmi neslavný, musel bych se stydět, kdybych ho sem zavěsil – hold musím se ještě hodně učit 🙂

Rozlučkový večer na AIDAauře byl pojat opět velkolepě. Pokud jsme žasli při večeřích v předešlých dnech nad rozmanitostí a atraktivností stolů s jídlem, tak dnes byl náš zážitek umocněn na n-tou, ostatně už samotné téma večeře znějící „Farewell Dinner – Unser kulinarischer Reiseausklang“ napovídalo mnohé. Ode dnešního večera tak už např. vím, jak se porcuje humr, že nejlepší maso je opravdu v klepetech, a že křenovo-hořčicový dresing k sushi prostě není to pravé ořechové.

Krátce po vyplutí se konal v AidaBaru na osmé palubě slavnostní přípitek s kapitánem lodi. Lodní divadlo opět nabídlo skvělou zábavnou show, kterážto po svém skončení byla na horní palubě vystřídána show laserovou. Do příští plavby s AIDou mám velkou motivaci zdokonalit se v německém jazyce – už jenom kvůli těm zábavným večerům, které bych si asi užil mnohem lépe, kdybych pochytil víc, než jen cca. každé dvacáté osmé slovo. No, ale pokud budu své zdokonalení v němčině limitovat příští plavbou s AIDou, nebudu německy mluvit ještě hooodně dlouho…

Následující den jsme připluli zpět na Mallorku a odtud jsme  po  krátké prohlídce Palma Mallorky vyrazili  s přestupem v Madridu zpátky domů.

V Praze nás přivítal sychravý podzim a sníh s deštěm, ostatně co bychom také v půlce listopadu mohli jiného čekat. Mořeplavba s AIDou byla skvělým zážitkem, který mi asi ještě na dlouho zůstane v paměti jako mustr toho, jak má vypadat do posledního detailu dokonalá all-inclusive rekreace. Skvělé. Díky Rangers!

AIDAaura: 6. den – Další den na moři

Po vyplutí ze sicilského Palerma byl před námi nejdelší úsek celé plavby. Večerní vichr v noci vystřídaly srážky, a ty se protáhly až do odpoledne. Od brzkého rána se k dešti přidaly rovněž mohutné vlny a mě bylo záhy po probuzení jasné, že pro dnešek bude opět nezbytné stabilizovat se v horizontální poloze. Během dne jsme stihli v kajutě skouknout tři filmy. Sledování filmů jsme prokládali pravidelným odskakováním do restaurací na osmé a deváté palubě – řeknu vám, tahle plavba trvat ještě týden, tak se z té lodi nakonec doslova vykutálím.

Večeře byla ve znamení australské kuchyně v devítce a kuchyně řeckých ostrovů v osmičce. Vlny, které byly celý den velmi znatelné, se večer ještě přiostřily a kulminovaly v průběhu Disco Inferna, které se odehrávalo v divadelním sále. To mi bylo asi nejhůř za celou plavbu – dělalo se mi špatně ze sezení, ze stání, z tleskání a nakonec i z mrkání. Nakonec to opět zachránila spásná poloha vleže a já začal pomyslně toužebně vyhlížet Barcelonu.